Vnitřní tvrz - Pierre Hadot

Hadotův úvod (Vnitřní tvrz) do Hovorů Marka Aurelia lze číst v jistém smyslu jako úvod do antického stoicismu. Neexistuje nakonec věčný stoicismus, který je napříč časem a prostorem jedním z možných postojů lidského vědomí? Jeho neustálá ozvěna ve filozofických koncepcích dvou tisíciletí tomu napovídá. „Nech knihy knihami, nerozptyluj se jimi, není ti to dovoleno “ (M. A.: II, 2, 2). Při psaní Hovorů si Marcus Aurelius budoval vnitřní tvrz nepřístupnou citům, vášním. Prostor klidu, ne však věž ze slonoviny, kam by se uchyloval, spíše výšinu, z níž hledí k obzorům lidského ducha. Jinými slovy Hovory jsou zápisky člověka činu, který hledá vnitřní klid a pro něhož časné lidské jednání nemá trvalou hodnotu, pokud není v sounáležitosti celého vesmíru a lidského společenství. To jest pravý stoicismus podobě, v jaké jej zjevil Marku Aureliovi Epiktétos. Císař se ve své knize snaží praktikovat tři základní disciplíny: vidění skutečnosti takové, jaká je, oproštění se od všech předsudků; přijímání jevů a událostí s láskou a podřízeností běhu přírody i lidského společenství. Hovory jsou uspořádány podle tohoto trojčlenného schématu.