Beletrie 2

Obsahem druhého svazku Spisů Josefa Čapka jsou tři zralé práce z posledního desetiletí autorova života: Kulhavý poutník, Psáno do mraků a Básně z koncentračního tábora. Esej Kulhavý poutník (1936) vydal Josef Čapek rok před svými padesátinami. Autor a jeho druhé já, vzájemně se doplňujíce, opravujíce a ponoukajíce, vedou zde živou rozpravu o podstatných setkáních na cestě životem: s tělem, duší, různými věky člověka, smrtí, přírodou, uměním. Dotekem doby silně poznamenán je posmrtně vydaný (1947) svazek Psáno do mraků. Je to proud krátkých, často aforisticky vyhrocených deníkových úvah o věcech umění, situaci národa, mravnosti – extrakt Čapkovy tvůrčí a životní zkušenosti, moudrá a zároveň nekompromisní kniha moralisty a demokrata. Rukopisy Čapkových vězeňských básní a básnických překladů přinesli do vlasti, po autorově anonymní smrti někdy v dubnu 1945, až přeživší koncentráčníci (Básně z koncentračního tábora, 1946). Jde o jakýsi experiment naruby. Čapek, milující moderní poezii, nevázal se tu jejím kánonem, protože sám se básníkem necítil a protože chtěl být přístupný všem spoluvězňům, kteří se k tajeným opisům jeho veršů dostanou. Ti, kdo nemají smysl pro osobité a nové, jež už ohlašuje příští literární časy, mají sklon odsouvat tyto tři Čapkovy knížky na okraj české literatury. Soudíme naopak, že v ní patří k jejímu jádru: k jejím hodnotám nejryzejším a nejtrvalejším.