Srdce metronomu

Nezpochybnitelnou hodnotou je v Rulfově světě – sama poezie. V ní je, musí být něco absolutně krásného, co vyvažuje a prosvěcuje strohou pravdu smrtelného života, zápolícího o svůj přesah s diktátem časovosti, utilitárního sebezapomnění i s bolestivým, smrdutým, izolujícím, nepřekročitelným ústrojím těla. Jiří Rulf je v zásadě básníkem vzpříčených slov a zaseklých otázek, nejbližším tvarem je mu hrana (nelze si nevšimnout, jak málo má rád obloučky rýmů), tíhne k volnému verši sloužícímu významové ose básně. Přesto však na všech rovinách jeho poetiky pozorujeme zároveň neméně silné činitele protikladného rodu. Připomínkou fundamentální duality pravdy a krásy a korektivem věcnosti může být melos po paralelách, rytmu či eufonii dokonale splynuvších veršů, strof a i celých básní otevřený tah imaginace, unášející s sebou momentální přímé pojmenování téma zatím sotva blikajícího, rozpačitého, ale k záři se přesto prodírajícího světla, naplněné a prozařující milostné a příbuzenské lásky… (Z doslovu Pavla Janáčka)