První testament - Vladimír Holan recenzia

Holan v Prvním testamentu vypráví osobní příběh cesty k pramenům životní zkušenosti a ke zdrojům svého básnictví, potom co mu přítelkyně z dětství připomněla jeho báseň Sen. Identifikace autora s aktérem příběhu je důležitá, protože signalizuje, že uvnitř „reálného“ děje se odvíjí ještě jiný „příběh“, který neustále obkružuje: k otázce, jaké je poslání poezie v nesrozumitelném katastrofickém moderní světě. Holan ví o kráse utkvění v oné bezčasovosti, ale smysl básnictví nalézá na opačném pólu, na pólu nezajištěnosti, tedy tragiky. Proto také jakoby bez motivace odchází vypravěč od milostného příběhu, od zdroje bohatě rozvinuté emocionality, a obrací se k strastiplnému básnickému údělu. Snad proto na samotný závěr své skladby píše o nových duchovních vazbách poezie: „Jenomže sama země praví: / Bez ryzí transcendentály / se žádná stavba nedostaví, / nikdy, ach, nikdy nedostaví“.