Ostrov ztracených vzpomínek recenzia

Totalitární praktiky tajné policie na nejmenovaném ostrově ztraceném kdesi v japonském souostroví vrcholí při honech na paměť. Postupně a v tichosti dochází k podivnému jevu: z paměti obyvatel bez varování a natrvalo mizí určitý předmět denní potřeby, někdy i celý rostlinný nebo živočišný druh. Při každém takovém zániku se lidé se zaniklou věcí ještě rituálně davově rozloučí, aby na ni během následujících několika okamžiků úplně zapomněli. Ty, jejichž paměť je z neznámých důvodů proti zapomnění odolná, jsou tajnou policií vyhledáváni a nemilosrdně likvidováni. Surreálným příběhem s prvky místy až bizarními se jako červená nit táhne pouto pevné lidské soudržnosti mezi mladou hrdinkou – spisovatelkou, jejím starým opatrovníkem a jejím nakladatelským redaktorem. V příběhu ovšem jde o mnohem víc než o pouhé podobenství na téma totality. Stáváme se účastníky nejasného světa, v němž často chybí racionální motivace i ryzí cit a jehož podstatnou složkou je všudypřítomný strach deformující lidské prožívání a myšlení. Nejde tedy o klasickou modernistickou dystopii, ale spíše o postmoderní hru nejrůznorodějších okolností. Román byl zrakům české čtenářské veřejnosti dlouhá léta ukryt a teprve po dvaceti sedmi letech od prvního vydání přichází mezi čtenáře jeho český překlad.