Zatímco hlídací psi spí recenzia

Autorka se na svět dívá sympaticky civilně, ale její pohled není triviální. Nevšímá si jen atmosfér světlých, šťastných dní, ale nahlíží také do temných proluk vztahů a života, často tak neslitovného. Základním jejím gestem je úžas. Otázky jsou zde plaše formulované, tiše vydechnuté i vykřičené. „Jak se poznáme, až se narodíme příště?“ „Kolik dětí a milenců přijde a pomine?“ „Jak dlouho trvá odpuštění?“ „Kdo z nás promluví v nových jazycích?“ Ano, poezie je jazykem úžasu, plná volání, která jsou možná marná, ale ne zbytečná. A odpověď? „Nebojuj, miluj!“, říká básnířka, která si také v tomto souboru drží dobrou míru pro chvění i pevné tahy svých obrazů.